Dokument/ŽMP
IdentifikátorDOCUMENT.JMP.SHOAH/PERS/Ostrava/Goldberg_Norbert/200
Archivní identifikátoryinventární číslo: SHOAH/PERS/Ostrava/Goldberg_Norbert/200
Datace vzniku18.3.1946
Popis
Věra Sommerová, která žila během války se svou rod… [více]
Jazykčesky
Charakter dokumentuosobní korespondence

Související sbírky


Goldberg, Norbert (je součástí)
inventární číslo: SHOAH/PERS/Ostrava/Goldberg_Norbert
Související jména
Goldberg, Norbert (* 27.7.1919) (vlastněno (kým))
Goldberg, Oskar (* 5.4.1911) (vlastněno (kým))
Goldberg, Moses (* 27.12.1914) (vlastněno (kým))
Roseová, Judita (* 20.9.1937) (popsáno (čím))
Rose, Rachel (* 5.1.1913) (popsáno (čím))
Goldberg, Rosa (* 3.8.1887) (popsáno (čím))
Související místa Terezín (popisuje)
Osvětim-Birkenau (popisuje)
Kredit a copyright

Dokument zveřejněn se souhlasem Kingston Ostrava Scroll Group. Pro publikační účely kontaktujte prosím Kingston Ostrava Scroll Group, email: david@lawsonassoc.co.uk.
This document is published by courtesy of the Kingston Ostrava Scroll Group. To request permission to use or reproduce images of objects from the Kingston Ostrava Scroll Group, please contact: david@lawsonassoc.co.uk.

Dopis Věry Sommerové bratrům Goldbergovým o jejich sestrách a matce

Katalog sbírek
18.3.1946
Fullscreen
  • JMP Watermark
    JMP Watermark
  • JMP Watermark
    JMP Watermark
  • JMP Watermark
    JMP Watermark
  • JMP Watermark
    JMP Watermark

Vážení pánové!

[...]

Píši dnes místo své sestry Vlasty, která je značně zaneprázdněna u nás v kanceláři a která mi proto předala funkci, abych Vás vice informovala o osudu vašich drahých. Sestra Vám již minule zhruba vylíčila, jak dlouho jsme byly společně s Vašimi drahými a kdy jsme se s nimi rozešly. Pak se bohužel stopa končí a já Vám mohu podat pouze letmý obrázek z doby, kdy jsme žily společně. Snad Vás budou některé podrobnosti zajímat.

V Solopiskách jsme bydleli téměř v těsném sousedství. My jsme byly též tři sestry, nejstarší z nás byla provdaná a měla chlapečka Jiříčka, tak starého jako Vaše Jituška. Děti se denně společně navštěvovaly, hrály si spolu, v zimě společně lyžařily na blízké louce na malých dětských lyžích. Děti tam měly ráj, kolem dokola byly lesy, krásná a zdravá krajina. Celý den byly venku na vzduchu a vypadaly velmi dobře. My, mladá generace, jsme se scházely vždy v neděli odpoledne buď u Vašich, nebo u nás. Pan Drenger nám dělal společníka, někdy přijížděli též z okolí známí židovští hoši a tak bývalo velmi veselo. Někdy se při gramofonu dokonce tančilo. Matuška tančila velmi pěkně, Lilince to již šlo hůře, ale také se naučila. V sobotu odpoledne jsme chodívali do lesa na procházku. Vaše paní matka, naše matinka, teta a náš tatíček chodívali též na kratší procházky.

S jídlem to tam bylo ve válce poměrně dobré. Třebaže Vaše drahé jedly pouze košer, neměly se na stravu špatně. Lilinka zaopatřila dosti jídla ve vesnici a též pan Drenger se o Vaši rodinu vzorně staral. Měl strašně rád obě dvě holčičky a ony jej také. Vydržel si s nimi hrát celé odpoledne.

Matuška byla velmi šikovná. Uměla sama ušít mnoho věcí na děti i na sestry. Dělala s paní Roseovou mnoho výšivek a ručních prací. - V zimě jsme všicchni ližařily a pan Drenger nás učil jezdit.

Pak, když jsme musely odjet do Terezína, byla pí Roseová zaměstnána v žehlírně, děti byly v dětském domově, vaše paní matka již nemusela pracovat a sestry byly jako ošetřovatelky. Tehdy jsme ještě měly zásoby z domova, to se nám ještě nedařilo špatně. Pak bohužel musely odjet Vaše paní matka a sestry transportem do Polska a dále o nich nic nevíme. Paní Roseová zůstala s dětmi v Terezíně, protože děti měly právě spálu. To tam prodělala většina dětí, byly to zcela lehké případy.

Pan Drenger přijel do Terezína mnohem později než my, protože byl povolán na práci mimo Terezín, po jeho příjezdu do Terezína se opět pilně staral o pí Roseovou a děti. Do Terezína jsme dostávali balíčky s potravinami od známých, takže tam se nám ještě nedařilo nejhůře. - Děti bydlely v dětských domovech, kde o ně bylo poměrně dobře postaráno. Měly své dozorkyně opatrovnice. Já jsem byla též učitelkou v mateřské školce. Samozřejmě, že tam bylo vše mnohem primitivnější než v normálním životě, ale ještě nám tam nebylo tak zle jako později.

Pan Drenger musel odejet v září v. 1943 dále do Polska a v prosinci na to pí Roseová s dětmi a naše rodina. Dovezli je do Birkenau, to byla část Lageru Osvěnčím, kde bydlely rodiny pohromadě. Tam to již byl koncentrační tábor. Ale přesto děti se měly na jídlo mnohem lépe než dospělí, bydlely s matkami zvlášť. Tam jim byla bohužel již všechna zavazadla sebrána a mohly mít jen jedny šaty, a snad dvoje prádlo, plášť, boty atd. Přesto prý měla pí Roseová děti vždy velmi čistě ustrojeny, stále na ně prala to málo, co měla, a stále je myla. Snad se Vám to zdůrazňování mytí zdá být směšně, ale tam to byl skutečně problém opatřiti si umývadlo s teplou vodou a udržovat se v čistotě. S panem Drengerem se tam sešly, ale s Vaší paní matkou a se sestrami bohužel ne. Pan Drenger odešel v březnu 1944 transportem se všemi lidmi, kteří přijeli do Birkenau v září 1943. Podle dnes zjištěných zpráv byl tento transport dán do plynu.

Pí Roseová zůstala s dětmi v Birkenau, též moje provdaná sestra s dítětem a ještě s holčičkou, která se jí teprve tam v té bídě narodila, tam zůstala. Rodiče nám tam oba dva zemřeli, mladí lidé zimu a hlad ještě snesli, ale starší ne. Svobodní lidé, práce schpní a bezdětní mladí lidé šli transportem do Německa, do jiných koncentračních táborů, kde pracovali a staří lidé a matky s dětmi přišly pravděpodobně 12. nebo 13. července do plynu. Je to strašný osud. Matky se prý mohly rozhodnout, zda chtějí opustit své děti a jít do německa, nebo zůstat s dětmi, ale téměř všechny matky zůstaly u svých dětí a šly raději s nimi do plynu. Je to hrozné. Můj bratr, když se vše o naší rodině dozvěděl, byl z toho nervově úplně zhroucený a teď se pojede na nějaký čas léčit do ozdravovny, aby zase trochu zapomněl.

Nechci Vám brát naději, někdy se skutečně dějí zázraky. My také ještě občas doufáme, že se alespoň z těch mladých někdo vrátí. Nám tam zůstalo 32 pokrevních příbuzných. Vlastně pouze sestra a já jsme se jediné zachránily z těch, kteří byly z naší rodiny v koncentračním táboře.

Vidíte, je to strašné a přece jde život dál. Vrátily jsme se v úplně sešlém stavu, sestra nemocná po skrvnitém tyfu a za dva, za tři měsíce jsme se opět zotavily, sestra pracuje u nás v kanceláři, dostaneme zpět náš obchod, bratr se vrátil po 7mi letém pobytu v Rusku, kam uprchl přes hranice v r. 1939, já jsem byla v Terezíně provdána a můj manžel, můj bývalý profesor z gymnasia, se též bohužel nevrátil. Byl zastřelen v konc. táboře Buchenwalde. A přesto musím žít dál. Jsem opět studentkou jako kdysi, studuji práva na pražské universitě. Jsem nejmladší z rodiny a přesto již mám tolik trpkých zkušeností za sebou, jsem opět pro své starší sourozence tou nejmenší, "naší malou", jak mi říkali. Je to strašné, ve středu jsme vzpomínali tryznou na naše drahé zesnulé a dnes je zase purimová slavnost s tancem. Žijeme tak neskutečně a nesmíme přemýšlet o tom, co bylo.

Až budete mít čas a chuť, napište nám, jak se Vám daří, Vaše sestry nám o Vás mnoho vyprávěly. Máte nějaké zprávy, co se stalo s Vaším p. otcem v Polsku?

Posíláme Vám srdečné pozdravy od nás všech.

Věra Sommerová

Věra Sommerová, která žila během války se svou rodinou v Solopiscích nedaleko domu, kde žily sestry Goldbergovy se svou matkou, vzpomíná a popisuje jejich každodenní život v Solopiscích (tanec, ruční práce, lyžování atp.) a následně v terezínském ghetu, Osvětimi a rodinném táboru v Birkenau. Zmiňuje smutný osud členů rodiny.