On-line výstavy

  • „Už se nemusím bát sousedů." Životní příběh Ivany Beranové (Fantlové) a její rodiny

    „Mám radost, že jsem si mohla takto vzpomenout na své rodiče. Myslím, že jsem jim a vlastně i jejich rodičům prodloužila život, nebudou zapomenuti. Jsem šťastná, že vzpomínku na ně uchováte." Slova paní Ivany Beranové uvádějí online prezentaci archivních materiálů tvořenou úryvky z biografického rozhovoru, který Židovskému muzeu v Praze poskytla spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty ze svého rodinného archivu. V textech, které fotografie a dokumenty doprovázejí, k nám promlouvá společně s Ivanou Beranovou i její maminka Marta Fantlová, jejíž svědectví bylo nahráno o šestnáct let dříve, její výpověď citujeme v uvozovkách.



    Online prezentací "Už se nemusím bát sousedů" chceme na životním příkladu Ivany Beranové představit dopad velkých historických událostí 20. století na život židovské rodiny ve dvou totalitních režimech, nacistickém a komunistickém. Díky využití dvougeneračních rozhovorů můžeme nastínit zásadní téma překonávání traumat přeživších šoa i jejich potomků v tzv. druhé generaci. Dalším tématem, na něž prezentace upozorňuje, je život v židovské komunitě jako místě společného prožitku, sdílení a důvěrného setkávání, ale i místě, jež je více či méně nuceno vymezovat se proti většinové společnosti. I přes hrůzný pokus o likvidaci Židů s jeho traumatickými dopady i v dalších generacích poukazuje příběh rodiny paní Beranové na kontinuitu židovského života v našich zemích, na sounáležitost židovské komunity a zachovávání židovských tradic.



    Online prezentací současně poukazujeme na práci Oddělení pro dějiny šoa a její orálně historické části, v tomto případě zejména na smysl vícegeneračních výpovědí v rámci jedné rodiny. Orálně-historická sbírka Židovského muzea v Praze je pečlivě budována od roku 1990. V současné době zahrnuje více než 1300 vypovědí a životních příběhů, což z ní činí jednu z nejbohatších svého druhu v České republice. V souvislosti s nahráváním rozhovorů získáváme od mluvčích rovněž cenné materiály z jejich rodinných archivů. Naším cílem je metodou orální historie mapovat život Židů na našem území v průběhu celého 20. století. Zajímají nás nejen vzpomínky na dobu šoa, ale rovněž poválečné zkušenosti tzv. první i druhé generace. Uvítáme proto další výpovědi i související materiály.


    Více o problematice se dočtete zde www.nasinebocizi.cz, www.holocaust.cz. Chronologie moderních židovských dějin, chronologie dějin holokaustu.

  • Za hrdiny považuji rodiče

    Paní Zuzana Marešová je jedním z „Wintonových dětí“, které se díky nebývalému úsilí Nicholase Wintona a mnoha jeho kolegů a kolegyň podařilo v roce 1939 zachránit před nacistickou perzekucí. Vyprávění Zuzany Marešové má šťastný konec - na rozdíl od mnoha dalších rodin dětí poslaných do Anglie se tam dostali i její rodiče.

    Úryvky z rozhovoru, který Zuzana Marešová poskytla Židovskému muzeu v Praze, spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty z jejího rodinného archivu zveřejňujeme na poctu Nicholasi Wintonovi, který zemřel v červenci 2015 ve věku 106 let. Sir Nicholas by si jistě přál, abychom se i nadále zamýšleli nad postavením uprchlíků v českých dějinách i v současném světě.
  • neZnámí

    Ve fotoarchivu Židovského muzea v Praze je uloženo několik stovek fotografií, o kterých se toho ještě před několika lety vědělo velmi málo. Je to více než 700 převážně portrétních fotografií asi 400 osob (některé byly portrétovány vícekrát) popsaných dosud většinou stručně „Fotodílna, 1942-1944“.
    Kromě obecné popisky se v evidenci objevovalo někdy příjmení portrétovaného, někdy i první jméno nebo iniciála (např. W. Lang). Často byli portrétovaní označeni jako „neznámý muž“, „neznámá žena“, „neznámé dítě“. Odtud název projektu neZnámí. Velké písmeno „Z“ odkazovalo na prvotní hypotézy a očekávání, že u mnoha osob z fotografií bude možné zjistit jejich identitu a předpona ne- bude moci být odmazána.
    Badatelé často žádali některé z těchto fotografií jako ilustrační materiál do svých prací souvisejících s vězněním židů v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Co kdyby ale malá holčička s brýlemi, mašlí ve vlasech a židovskou hvězdou přišitou na šatech v žádném koncentračním táboře nikdy nebyla a válku přežila v Praze?
    Prvotní bádání vedlo k hypotézám, že osoby na fotografiích jsou zaměstnanci válečné židovské obce v Praze nebo jejich rodinní příslušníci, převážně osoby z tzv. smíšených manželství, že fotografie vznikly ve větší míře v letech 1943-1944 v Praze a možná je pořídil některý z pěti fotografů, kteří během tohoto období na pražské židovské obci působili. Tyto domněnky (kromě té o autorství fotografií) se potvrdily u více než 150 dosud identifikovaných (tedy více než třetiny portrétovaných).
    Fotografie vznikaly pro evidenci zaměstnanců válečné obce na tzv. tablech, nejrůznější oficiální osobní doklady a z části snad jako vzpomínka na krušná období.
    Pátrání po totožnosti osoby na fotografii probíhá různými způsoby. Často vychází z poznatků získaných z nejrůznějších archivních materiálů, vyhledáváním na internetu, genealogických a sociálních sítích, v telefonních seznamech a čerpá také ze setkání s pamětníky.
    Především rodinné archivy skrývají netušené bohatství, které může významně pomoci zmapovat zkoumané období. Některé z informací získaných díky bádání v takových archivech jsou prezentovány v této online výstavě.



    Židovské muzeum v Praze děkuje The Rothschild Foundation (Hanadiv) Europe, Nadaci Židovské obce v Praze a Nadaci Židovského muzea v Praze za podporu projektu neZnámí v roce 2012 a 2013.


    autor a koordinátor projektu: Martin Jelínek
    email: martin.jelinek@jewishmuseum.cz , tel: +420 222 749 270
  • Sbírka Terezín online!

    Během druhé světové války se ghetto Terezín stalo jedním z hlavních míst utrpení a smrti Židů z českých zemí a několika dalších evropských zemí. Z přibližně 150 000 vězňů jich v letech 1941-1945 zemřelo na následky hladu, nedostatečných hygienických podmínek, přelidněnosti a nemocí přes 30 000. Dalších 90 000 bylo deportováno do ghett a vyhlazovacích táborů na východě. Pouze kolem 4 000 z nich se vrátilo.

    Mnoho originálních dokumentů židovské „samosprávy“ bylo na příkaz nacistů koncem války zničeno. Již v době existence ghetta se nicméně několik jednotlivců či skupin z řad židovských vězňů rozhodlo dokumenty zachránit, a někteří z přeživších v tom pokračovali i po skončení války. Archivní materiál k dějinám Terezína je dnes rozdělený do několika archivů po celém světě. Sbírka Terezín Židovského muzea v Praze se stala jedním z hlavních zdrojů pro každého vědce zabývajícího se dějinami ghetta a osudem Židů z Čech a Moravy.

    V letech 2009-2012 byla sbírka s laskavou podporou Claims Conference kompletně zdigitalizována a rekatalogizována. Tato online výstava se věnuje některým z hlavních událostí a problémům z historie ghetta. Rovněž názorně představuje druhy dokumentů, které se ve sbírce Terezín nacházejí. Výstavu vytvořili Magdalena Sedlická, Wolfgang Schellenbacher a Michal Frankl.
  • „Teď jsi moje jediná naděje.“ Dopisy rodiny Goldberg mezi protektorátem a Anglií

    Sbírka dopisů od rodiny bratrům Oskarovi, Mosesovi (Max) a Norbertovi (Bubik, Bertie) zprostředkuje unikátní vhled do pocitů a strategie rodiny rozdělené holocaustem. Zatímco bratři na jaře 1939 přes Polsko utekli do Velké Británie, matce a sestrám s dětmi se již z okupovaného "Protektorátu Čechy a Morava" vycestovat nepodařilo. Jejich otec po okupaci žil s jeho rodiči v Osvětimi. Všichni byli deportováni a později zavražděni.


    Dopisy vyjadřují emoce rozdělené rodiny, probírají obchodní a finanční záležitosti a osobní plány, radosti a stesky. Zoufalé postavení Židů v okupované Evropě však vyjadřují především snahy o emigraci a zoufalé prosby o pomoc se získáním víz a nezbytných cestovních dokumentů. Rodina Goldbergů ostatně měla již uprchlickou zkušenost: během první světové války rodiče utekli před postupující ruskou armádou - ve strachu z pogromů - do Moravské Ostravy. Během druhé světové války však již pro většinu Židů ze středovýchodní Evropy nebylo úniku.

    Tato online výstava vznikla v rámci spolupráce mezi skupinou nadšených dobrovolníků při Synagoze pro Kingston a Surbiton v jihozápadním Londýně a Židovským muzeem v Praze. Rádi bychom také vyjádřili díky panu Norbertu Goldbergovi za jeho podporu.