Jarcajt není roční období
V malém městečku došlo v šul (v kostele) k rozepři, kdo má davenen (modliti se) šachris (ranní modlitbu) far’n omed (u předčítacího pultu). Jeden Žid křičel: „Mám dnes jarcajt a musím dnes davenen!“ Nato druhý: „Jarcajt je jarcajt. Ale já, já mám dnes šlejšim (třicátý den smutku). Já mám přednost, já musím davenen! Třetí Žid křičel: „Není tomu ještě ani 14 dní, co mi zemřel otec, já musím davenen.“ A zatím co se hádají, jde k pultu jiný Žid a křičí: „Já sám jsem mrtvola, já musím davenen!“
Tento půvabný vtip publikoval 20. 9. 1935 v Židovských zprávách (Ročník 18, č. 38, s. 4). Josef Pollák, pozdější hlavní kurátor Židovského ústředního musea v Praze. Co znamená zmíněný jarcajt? Tomu, kdo umí německy, může tohle slovo evokovat roční období. Jenže v jidiš výraz jarcajt (případně jorcajt, někdy psáno jako jahrzeit) získal odlišný význam: je to výroční den úmrtí, který za zemřelého drží pozůstalí příbuzní. Na významného člena obce a zejména vlivného učence pak vzpomínají v den jeho jarcajtu i nepříbuzní, jeho hrob navštěvují skupinky jeho žáků a tyto jarcajty jsou památnými dny pro celou obec. Až do 19. století nebylo stanovení data jarcajtu obtížné – odpovídalo hebrejskému datu úmrtí, resp. méně často pohřbu připomínané osoby. Jistý problém mohl znamenat pouze odložený pohřeb, pokud se konal později než druhý den po úmrtí, případně úmrtí v přestupném roce v měsíci adaru, prvním či druhém; pro tyto případy pak uvádí náboženskoprávní literatura řešení. Čas vzpomínání na mrtvého se začal ukazovat jako obecnější komplikace až s proměnou vnímání času v židovském světě, to jest, problémy přinesl příklon Židů k občanskému kalendáři.
Jarcajt je totiž třeba držet podle židovského kalendáře, který se od občanského kalendáře v mnohém liší. Počítá se tradičně od stvoření světa, např. roku 2021 odpovídá rok 5781. Měsíce se vypočítávají podle lunárního systému a mají 29 nebo 30 dnů. Židovský rok je proto o 11 dní kratší než občanský rok, který se řídí podle Slunce. Aby se svátky ročního cyklu nevzdálily příliš od příslušných ročních období, vsunuje se do židovského kalendáře v přestupný rok třináctý měsíc; to se děje sedmkrát za devatenáct let.
Ve sbírkách Židovského muzea v Praze najdeme soubor předmětů, které dodržování jarcajtu usnadňují. Označujeme je jako jarcajtové tabulky. Tyto tabulky uvádějí hebrejské jméno zemřelého, kterým má být v modlitbách jmenován, a to včetně jména matky či otce. Hlavní funkce jarcajtových tabulek je na několik let dopředu zaznamenat data občanského kalendáře, která odpovídají hebrejskému datu úmrtí dané osoby, obvykle rodiče, případně obou rodičů. Tato data totiž ovlivňují i rodinný život pozůstalých: na jarcajt není vhodné účastnit se oslav, resp. plánovat svatby a jinak se veselit. Jarcajtové tabulky připomínají, že smrt jednoho je součástí životů jiných. A na tabulce, která uvádí mnoho dalších let, v nichž si budou lidé zemřelého připomínat, je i při vědomí této vážnosti něco útěšného.
Výstavu vytvořila Lenka Uličná
