Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php on line 780

Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php:780) in /home/apps/pawtucket/old/app/lib/core/Controller/Response/ResponseHTTP.php on line 163

Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /home/apps/pawtucket/old/app/models/ca_attributes.php:780) in /home/apps/pawtucket/old/app/lib/core/Controller/Response/ResponseHTTP.php on line 163
Jewish Museum Collections
On-line výstava

Za hrdiny považuji rodiče

Paní Zuzana Marešová je jedním z „Wintonových dětí“, které se díky nebývalému úsilí Nicholase Wintona a mnoha jeho kolegů a kolegyň podařilo v roce 1939 zachránit před nacistickou perzekucí. Vyprávění Zuzany Marešové má šťastný konec - na rozdíl od mnoha dalších rodin dětí poslaných do Anglie se tam dostali i její rodiče. Úryvky z rozhovoru, který Zuzana Marešová poskytla Židovskému muzeu v Praze, spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty z jejího rodinného archivu zveřejňujeme na poctu Nicholasi Wintonovi, který zemřel v červenci 2015 ve věku 106 let. Sir Nicholas by si jistě přál, abychom se i nadále zamýšleli nad postavením uprchlíků v českých dějinách i v současném světě.
  • Zuzana Marešová s rodiči a sestrami, 1938

    „Máma byla Rakušanka, táta byl Žid, takže my jsme byli celkem taková smíchaná rodina. Táta byl chemik, měl jako živnostník svou vlastní výrobnu zubotechnických přípravků, máma byla v domácnosti a měla jsem dvě starší sestry. Celkem to bylo šťastné dětství, když se to z dnešního hlediska vezme, tak jsme byli taková horní střední třída, čili nouzi jsme rozhodně neměli. Máma přestoupila formálně na židovskou víru, ale ortodoxní jsme nebyli. Ale pamatuji si, že jsme chodili jednou za rok na Jom kipur do templu. A jako malé dítě si pamatuji, že jsme nesměli ten den nic jíst, byl půst, ten den se nejedlo. V templu, to vidím jak dnes, dole byli muži a ženy byly nahoře za vyřezávanou stěnou. A vždy, když se někomu dělalo mdlo z hladu, máma měla s sebou jablko propíchané hřebíčkem. K tomu se čuchalo a pak se smělo jíst macos, to byl židovský chléb, plněný jablečným krémem, jablečným pyré a k tomu se přikusovala petržel. A to byl rituál, který má své kořeny v židovství. Myslím, že tak nějak z povinnosti k tátovým rodičům jsme tam chodili, ale jinak jsme nábožensky nežili.“

  • Zuzana Marešová se sestrami u nápisu Pravda vítězí TGM

    „Před válkou byla třetina Prahy židovská. Tady byla veliká komunita Židů a pamatuji se, že jsme jezdili do Starých splavů. To je překrásné místo na Máchově jezeře a tak nějak bych řekla, že to bylo hodně židovské. To nebylo město, spíš větší vesnice. Jezdili jsme tam na dovolenou a vím, že jsme se tam všichni scházeli. Pamatuji si, jak těsně před válkou, kdy už začaly být takové náznaky antisemitismu, jsme tam ještě s nějakými dalšími dětmi udělaly velikánské srdce z písku a šišek a do toho jsme daly iniciály TGM. A přišla horda jiných dětí a rozkopaly nám to. Jestli to byli Němci, nevím. Ale mělo to rasistický podtext tenkrát.“

  • Zuzana Marešová v první třídě, 1938

    Zuzana stihla absolvovat jen první třídu obecné školy, protože na seznam dětí zařazených do tzv. Wintonových vlaků se dostala v červenci 1939. „Já do dneška nevím, jak to máma zařídila. Všechny moje spolužačky a spolužáci, co byli v Anglii, mají stejnou zkušenost, že jejich rodiče, pokud zůstali naživu nebo příbuzní, nikdy nechtěli o té době mluvit. A když jsme byly dospělé a ptaly jsme se, vždycky se řeč odvedla někam jinam.“

  • Maxmilián Spitzer v Anglii

    V době, kdy Německo obsadilo Československo, pobýval zrovna Maxmilián Spitzer v Londýně, kde plánoval vybudovat pobočku své firmy. „Jeho výrobky byly tak známé, že on se zúčastnil i světové výstavy. Gyps S byla známá značka. Můžu říct, že po válce, když jsme se vrátili a chodila jsem k zubaři, tak ještě měli zásoby od něj. Táta byl hrozně schopný, měl jen jednu pomocnou sílu, jednoho človíčka, který mu pomáhal, rozvážel zboží zubařům, to bylo kolo a na tom taková velká bedna.“ Po německé okupaci zůstala Pavla Spitzerová v Praze s dcerami sama. Zorganizovala jejich odjezd do Anglie, kam poté sama odcestovala.

  • Marešová, Zuzana: registrační číslo u pomocné organizace Czech Refugee Trust Fund ve Velké Británii, 1942

    „Člověk, když byl mladý, tak o to takový zájem neprojevil, ale když nastala doba, kdy bych potřebovala odpovědi na určité otázky, a kdy mně na tom velice záleželo, tak bohužel už jsem rodiče neměla. Táta byl v Anglii a naše máma tady zůstala, ta to zařídila, že prostě jsme se všechny tři holky dostaly do toho jednoho vlaku. Samozřejmě jsem o tom mluvila s panem Wintonem, on si to nemůže pamatovat, bylo nás šest set šedesát devět, těch žádostí měl přes dva tisíce, do dneška mně vrtá hlavou, podle jakého kritéria se vybíralo, ale moc do toho nevrtám. A bylo těch vlaků, myslím, osm celkem. Ten vlak, kterým jsem jela já, byl předposlední. Pak jel ještě jeden, a pak už v září měl jet ten poslední a Němci ho už nepustili. A z té cesty si pamatuji, že máma mi dala takovou krásnou knížku a říkala, že pojedeme do země, kde rostou tyhle kytky, to si pamatuji dodneška. A ve vlaku si pamatuji, jak za oknem lidi strašně brečeli, my jsme tomu moc nerozuměly, protože jsme to považovaly spíš za dobrodružství, že jedeme někam na výlet nebo podobně. Dneska, když si vzpomenu, jak muselo být těm rodičům, kteří se na nádraží loučili a věděli, že třeba je to naposled, co své dítě vidí a to dítě poslali, tak to muselo být něco strašného. Všude, kam přijdeme, a všude, kde nás vítají a dělají s námi interview, tak nás považují za hrdiny. My děti jsme k tomu přišly, jak slepí k houslím, za hrdiny považuji rodiče. Protože si to neumím představit. Neumím.“

  • Zuzana Marešová s Nicholasem Wintonem

    „Měli jsme takové papundeklové cedule s číslem, na druhé straně si někteří psali své jméno. A vím, že naproti mně seděla holčička, na tom seznamu je hned přede mnou, ona byla asi o rok mladší, a ta se jmenovala stejně jako já. Taková zvláštnost. Já jsem se před odjezdem ztratila za takových bohužel divných okolností, o kterých nerada mluvím. Protože to navodí takovou atmosféru výběru dětí pro ten vlak. Já jsem se na to ptala pana Wintona, jestli je to možné, a on říkal, že se na něco takového pamatuje, protože kvůli tomu měl ten vlak tenkrát dvě hodiny zpoždění. Ale taky o tom nechtěl mluvit. A v Londýně jsem se potom ztratila pochopitelně hned taky. A to sice protože tam byl děsný zmatek, protože tam přijely ty děti, čekali ti adoptivní rodiče a prostě v tom zmatku jsem se někde ztratila, ale nakonec si pamatuji, že nějaký pán se podíval na moje číslo, hlásnou troubou nás vyvolával. A byl tam můj táta, který pro nás přišel, ale zároveň tam byl ten pán, který nás adoptoval. Protože my jsme nemohli ven samostatně, my jsme mohli jedině ven v rámci akce pana Wintona, kde podmínkou bylo, že každé dítě půjde do nějaké rodiny.“

  • Marešová, Zuzana: průkaz totožnosti z Anglie, 1945

    „Táta ten první rok v Anglii nesměl pořádně pracovat, směli mít jenom podřadné zaměstnání, ani neměli pořádný byt, byli v podnájmu, protože vládou nebyli uznaní jako spřátelená země, protože Československo bylo obsazené Němci, a než oni si to nějak vyjasnili a než jsme jako utečenci získali statut emigranta, utečence z ohrožení, tak to trvalo rok. A ten rok se o nás nikdo nemohl starat. Máma potom přijela sama, u ní to bylo jednodušší, protože nebyla Židovka. A rodiče byli spolu a my jsme s nimi nemohly být. Ta nejstarší sestra šla do internátu a ta prostřední šla taky do rodiny a já taky do rodiny. Já jsem tam byla v rodině nejdéle. Asi dva a půl roku. Rodiče jsem viděla jednou. Máma za námi přijela, ale já už jsem se s ní nedomluvila, už jsem neuměla ani česky, ani německy. Jenom anglicky. Proto jsem šla ke konci války do československého gymnázia, tedy školy, která byla zřízená naší prozatímní vládou. A tam jsem chodila a tam jsem se naučila česky, bohužel, do té doby než jsme se vrátili ne dost dobře, abych tady mohla být v určitých předmětech klasifikovaná. Mně to dělá dodneška potíže, že někdy prostě je ta angličtina pořád bližší než čeština.“

  • Zuzana Marešová s rodinou Thomas

    „Rodina Thomasových, u které jsem žila, byla aristokratická rodina, dědeček byl členem parlamentu. Bydleli v Cornwallu. Ono se tomu říká ´mansion´ v angličtině, to jsou takové honosné domy, takové ty kamenné, u nás by to bylo jako zámek. Každý tam chtěl pro svou zem něco udělat a oni to brali tak, jako že dělají něco proti válce, když si berou chudé cizí dítě. Ale spokojená jsem tam nebyla. Neměla jsem se u nich materiálně špatně, já jsem skutečně měla krásné oblečení, netrpěla jsem hlady. Chodila jsem tam potom do anglické školy, ale byli to prostě ´psí čumáci´. Za celou tu dobu ani pohlazení… A ze začátku, když vezmete sedmileté dítě, to bylo emocionálně velice špatné. Měli to zařízené tak, že měli hlavní dům, a pak se skleněnou chodbou přes zahradu chodilo do menšího domu a tam bydlely děti s vychovatelkou. A já si pamatuji, to jsem ještě neuměla vůbec anglicky, byla hrozná bouřka a já jsem se probudila a hrozně jsem se bála, a tam, kde jsem spala, bylo všechno prázdné, tak jsem se hnala tou chodbou a přišla jsem k rodičům do postele do ložnice. Tam byly v posteli jejich děti s nimi a já jsem se jim snažila vyjádřit, že se bojím, rukama, říkala jsem: bum, bum, to pamatuji jak dneska, a ta paní vstala, vzala si mě za ruku a odvedla mě zpátky do toho domu, kde jsem zůstala sama. A na to nezapomenu, protože to byl horor pro dítě tenkrát. Anebo třeba když byly narozeniny nebo Vánoce nebo svátky, tak jsem s nimi nesměla jíst u stolu a jedla jsem v kuchyni se služebnictvem. Já to říkám v každém interview, jejich heslo bylo, napřed jsou oni, pak byli koně, pak bylo služebnictvo, pak byli psi, a pak byli cizinci. To byl jejich pohled na lidi.“

  • Zuzana Marešová s otcem a sestrami

    „Prostřední sestra to měla dobré, ta byla u celkem dobré rodiny, ale potom jí vzali rodiče a taky jí dali do internátu, ale anglického. Ta nejstarší chodila do internátu, než jí bylo osmnáct a v osmnácti se nechala naverbovat do americké armády. Po válce přišla s Američany do Německa jako okupační armáda. A táta jel napřed, když skončila válka. S mámou a prostřední sestrou jsme potom jely vlakem domů.“

  • „Už se nemusím bát sousedů."...

    „Mám radost, že jsem si mohla takto vzpomenout na své rodiče. Myslím, že jsem jim a vlastně i jejich rodičům...
  • Do boje s modlitbou. Příběh...

    Během druhé světové války se Židé z Československa výrazně podíleli na boji proti nacistickému Německu. Vstupovali do...
  • neZnámí

    Ve fotoarchivu Židovského muzea v Praze je uloženo několik stovek fotografií, o kterých se toho ještě před několika lety...
  • Sbírka Terezín online!

    Během druhé světové války se ghetto Terezín stalo jedním z hlavních míst utrpení a smrti Židů z českých zemí a...
  • „Teď jsi moje jediná...

    Sbírka dopisů od rodiny bratrům Oskarovi, Mosesovi (Max) a Norbertovi (Bubik, Bertie) zprostředkuje unikátní vhled do...
Všechny on-line výstavy