Marešová, Zuzana: registrační číslo u pomocné organizace Czech Refugee Trust Fund ve Velké Británii, 1942
„Člověk, když byl mladý, tak o to takový zájem neprojevil, ale když nastala doba, kdy bych potřebovala odpovědi na určité otázky, a kdy mně na tom velice záleželo, tak bohužel už jsem rodiče neměla. Táta byl v Anglii a naše máma tady zůstala, ta to zařídila, že prostě jsme se všechny tři holky dostaly do toho jednoho vlaku. Samozřejmě jsem o tom mluvila s panem Wintonem, on si to nemůže pamatovat, bylo nás šest set šedesát devět, těch žádostí měl přes dva tisíce, do dneška mně vrtá hlavou, podle jakého kritéria se vybíralo, ale moc do toho nevrtám. A bylo těch vlaků, myslím, osm celkem. Ten vlak, kterým jsem jela já, byl předposlední. Pak jel ještě jeden, a pak už v září měl jet ten poslední a Němci ho už nepustili. A z té cesty si pamatuji, že máma mi dala takovou krásnou knížku a říkala, že pojedeme do země, kde rostou tyhle kytky, to si pamatuji dodneška. A ve vlaku si pamatuji, jak za oknem lidi strašně brečeli, my jsme tomu moc nerozuměly, protože jsme to považovaly spíš za dobrodružství, že jedeme někam na výlet nebo podobně. Dneska, když si vzpomenu, jak muselo být těm rodičům, kteří se na nádraží loučili a věděli, že třeba je to naposled, co své dítě vidí a to dítě poslali, tak to muselo být něco strašného. Všude, kam přijdeme, a všude, kde nás vítají a dělají s námi interview, tak nás považují za hrdiny. My děti jsme k tomu přišly, jak slepí k houslím, za hrdiny považuji rodiče. Protože si to neumím představit. Neumím.“
