On-line výstava

„Už se nemusím bát sousedů." Životní příběh Ivany Beranové (Fantlové) a její rodiny

„Mám radost, že jsem si mohla takto vzpomenout na své rodiče. Myslím, že jsem jim a vlastně i jejich rodičům prodloužila život, nebudou zapomenuti. Jsem šťastná, že vzpomínku na ně uchováte." Slova paní Ivany Beranové uvádějí online prezentaci archivních materiálů tvořenou úryvky z biografického rozhovoru, který Židovskému muzeu v Praze poskytla spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty ze svého rodinného archivu. V textech, které fotografie a dokumenty doprovázejí, k nám promlouvá společně s Ivanou Beranovou i její maminka Marta Fantlová, jejíž svědectví bylo nahráno o šestnáct let dříve, její výpověď citujeme v uvozovkách.

Online prezentací "Už se nemusím bát sousedů" chceme na životním příkladu Ivany Beranové představit dopad velkých historických událostí 20. století na život židovské rodiny ve dvou totalitních režimech, nacistickém a komunistickém. Díky využití dvougeneračních rozhovorů můžeme nastínit zásadní téma překonávání traumat přeživších šoa i jejich potomků v tzv. druhé generaci. Dalším tématem, na něž prezentace upozorňuje, je život v židovské komunitě jako místě společného prožitku, sdílení a důvěrného setkávání, ale i místě, jež je více či méně nuceno vymezovat se proti většinové společnosti. I přes hrůzný pokus o likvidaci Židů s jeho traumatickými dopady i v dalších generacích poukazuje příběh rodiny paní Beranové na kontinuitu židovského života v našich zemích, na sounáležitost židovské komunity a zachovávání židovských tradic.

Online prezentací současně poukazujeme na práci Oddělení pro dějiny šoa a její orálně historické části, v tomto případě zejména na smysl vícegeneračních výpovědí v rámci jedné rodiny. Orálně-historická sbírka Židovského muzea v Praze je pečlivě budována od roku 1990. V současné době zahrnuje více než 1300 vypovědí a životních příběhů, což z ní činí jednu z nejbohatších svého druhu v České republice. V souvislosti s nahráváním rozhovorů získáváme od mluvčích rovněž cenné materiály z jejich rodinných archivů. Naším cílem je metodou orální historie mapovat život Židů na našem území v průběhu celého 20. století. Zajímají nás nejen vzpomínky na dobu šoa, ale rovněž poválečné zkušenosti tzv. první i druhé generace. Uvítáme proto další výpovědi i související materiály.

Více o problematice se dočtete zde www.nasinebocizi.cz, www.holocaust.cz, chronologie moderních židovských dějin, chronologie dějin holokaustu.

  • Marta Neumannová (Fantlová)

    Moje maminka se jmenovala za svobodna Marta Neumannová. Narodila se v roce 1915 jako třetí dítě pražské židovské rodiny. Nejstarší syn Jindřich zemřel ještě před jejím narozením, v devíti letech. Druhý syn Ota byl hudebník, hrával v různých orchestrech na bicí, jeden čas také u Voskovce a Wericha.

    detail

  • Hermína a Rudolf Neumannovi, 1935

    Rodina nebyla nijak majetná, ale na tehdejší poměry běžná středostavovská rodina. Moje babička nepracovala, rodinu živil dědeček, učitel hudby a dirigent. Žili ve skromném bytě v Praze na Vinohradech na Náměstí Míru. Maminčiny rodiče pocházeli z mnoha a mnoha sourozenců a tak se hlavně stýkali mezi sebou.

    detail

  • Rodný list Marty Fantlové vydaný židovskou matrikou, 1921

    Maminka a její rodiče drželi hlavně vysoké svátky, ale také Chanuku a Purim. „Věděli jsme, že jsme Židé, hlásili jsme se k tomu, ale nežili jsme ortodoxně. Chodili jsme na Vinohradech do synagogy v Sázavské ulici. Dokonce jsme tam měli i hebrejštinu a židovské náboženství. Pamatuju, že se pan kantor jmenoval Suda.“

    Bibliografie k tématu židovská identita

    detail

  • Marta Neumannová (Fantlová) a Josef Peroutka, 1938

    Když bylo mamince asi 17 let, tak se seznámila se svou první láskou, jmenoval se Josef Peroutka a byl asi o dva a půl roku starší. Chodila s ním několik let a ve 22 letech se za něj v roce 1937 provdala. Jenže když přišel Hitler, tak se s ní okamžitě rozvedl. „Měli jsme s mužem v Jeruzalémské ulici velkoobchod textilem. Jednou přišel nějaký obchodní přítel mého muže a řekl: ‚Když se nedáte s vaší ženou rozvést, tak o tento obchod přijdete.‘ My jsme se skutečně měli rádi. Bylo to dobré manželství - těch let, co jsme se znali, co jsme spolu byli. Ale nedá se nic dělat, obchod byl obchod...“

    Více o problematice tzv. konečného řešení židovské otázky a o protižidovských nařízeních a zákazech

    detail

  • Marta Neumannová (Fantlová) na Hagiboru, 1941

    Maminka se vrátila bydlet k rodičům. Měla přátele na Hagiboru, kteří jí trošičku pomáhali na tu bolest zapomenout. Hagibor, to už bylo jediné místo, kam Židé tenkrát směli, takže se tam navázalo hodně přátelství. Maminčinou životní kamarádkou se tam stala Věra Glückaufová, po válce Lišková.

    Více o právním postavení Židů v protektorátu

    detail

  • Regina a Otto Neumannovi, 1937

    Již v roce 1941 byl z Prahy do Lodže deportován strýc Ota Neumann s manželkou Regínou, zvanou Inkou. Maminka se svými rodiči byla zařazena do transportu do Terezína 7. května 1942. Vyprávěla, že když se její tatínek v domě loučil se sousedy a přáteli, řekl jim: „Do tří týdnů jsme zpátky.“ Nevrátili se…kromě maminky se nevrátil nikdo.

    Více o problematice transportů Židů z protektorátu

    detail

  • Gert Sachsel se svou rodinou

    Po příjezdu do ghetta maminku na místě přivítal její kamarád z Hagiboru, malíř a grafik, který se jmenoval Gert Sachsel. Gert byl do ní zamilovaný už dříve, ale maminka tenkrát v Praze o něm nechtěla ani slyšet. Nechtěla slyšet o žádném chlapci nebo muži, protože byla z rozvodu hodně rozbolavělá. Gert jí řekl, že celý transport, kterým přijela, pokračuje hned dále na Východ. Navrhl jí, ať si ho vezme, že ji tím bude chránit a ona tak bude smět zůstat v Terezíně. Maminka chtěla samozřejmě zůstat se svými rodiči, ale ti ji uprosili, ať si Gerta vezme. Takže maminka, tenkrát ještě bez lásky, souhlasila a hned 8. května se za Gerta provdala. Svatbu měli na kufru, oddával je rabín. Její rodiče se však nemohli svatby zúčastnit, ještě ten den odjel transport dál na Východ. Už je nikdy neviděla.

    detail

  • Gert, Sachsel: zpěvník z Terezína (věnoval Martě Fantlové)

    „Měla jsem bratrance hudebníka a ten mi vždycky říkal, že mám stoprocentní sluch. Znala jsem zpaměti všechny písničky Voskovce a Wericha. V Terezíně jsem od Gerta dostala velký sešit, kam jsem si je všechny zapsala. V ghettu byl jeden chlapec, nějaký Tomík Poláků, byl mladší, hrál na kytaru a já jsem uměla ty písničky. Jeden člověk se o nás dozvěděl a přišel nám nabídnout, že chodí po domech, kde bydlely děti, a že jim dělá přednášky o Ježkovi, Voskovcovi a Werichovi, a jestli bychom chtěli, že bychom mohli s chodit s ním. Tak my jsme ho pak hudebně doprovázeli a byli jsme hrozně známí."

    Více o kultuře v ghettu Terezín

    detail

  • Věra Glückhaufová (Lišková), 1946

    „Moje kamarádka Věra Lišková měla s sebou v Terezíně takovou malilinkou harmoničku. A než jsem se přestěhovala do Magdeburských kasáren, bydleli jsme spolu v Hamburských. Ona vždycky vyšla na chodbu a začala hrát na harmoniku. Jednou hrála Humoresku a já jsem ji začala pískat. Všechny ženské vylezly. My jsme se tím tak trochu živily… ‚Pojďte k nám na pokoj,‘ zvaly nás. Tak jsme šly a ony nám za to dávaly chleba."

    detail

  • Vyjádření ministerstva ochrany práce a sociální péče k návrhu prohlášení Gerharda Sachsela za mrtvého , 1946

    V říjnu 1944 byl Gert Sachsel zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau, moje maminka pak ztratila jeho ochranu a byla transportována do Osvětimi několik dnů po něm. V táboře byla pouze pět dnů, ale říkala mi, že ty dny jí připadaly jako roky. Popisovala, jak dozorkyně honily utěrkami malé děti do plynových komor. Taky vzpomínala, jak jí tam kamarádky říkaly: „Marto, dneska půjdeš do plynu ty.“ A ona prý odpověděla: „Až tam budu, tak tomu budu věřit. Teď tomu nevěřím.“ Maminka byla obrovsky statečná a optimistka, a to po celý život. Do plynové komory nešla, byla deportována na práci do Freibergu u Drážďan, kde pracovaly na součástkách do letadel. „Určitě ani jedno, které my jsme dávaly dohromady, nevzlítlo,“ říkávala. Osvobození se dočkala v Mauthausenu. Když jsem se jí ještě jako holka ptala: „Mami, to bylo opravdu jako v těch filmech? Odkud jste vzaly kytky, se kterými jste Američany vítaly?“ - odpověděla: „My jsme je nevítaly s kytkami. Navíc já jsem osobně nikdy žádného Američana neviděla, viděla jsem jim jenom boty, protože jsem lezla po čtyřech.“

    Více o koncentračním táboře Mauthausen

    detail

  • Evžen Dravecký (Eugen Deutelbaum)

    Po osvobození a návratu do Prahy se maminka brzy postavila na vlastní nohy. Získala práci na Židovské obci v Praze, v sociálním oddělení. Zjistila, že Gert se jí už nevrátí. Na Obci si našla nové přátele, seznámila se tam i s Evženem Deutelbaumem, se kterým se později dali dohromady. Protože spoustě lidem vyřizovali papíry k vycestování do Izraele, do Ameriky, a oni sami se vrátili z koncentračních táborů jako jediní ze svých původních rodin, rozhodli se, že sami také půjdou do Ameriky, kde měli aspoň nějaké přátele, kteří je zvali a nabízeli, že se pro začátek o ně postarají.

    detail

  • Marta Fantlová (Neumannová) and Věra Lišková (Glückaufová) , 1946

    V dubnu 1946 přišla maminka do jiného stavu. V létě, když už měli všechno vyřízené a brzy měli odlétat, tak se šli jednou vykoupat po práci na Střelecký ostrov, tenkrát se plavalo ve Vltavě. Maminka zůstala na břehu, měli po výplatě, tak se rozhodli ve vodě vystřídat. Můj otec, tenkrát už několik dnů Evžen Dravecký, přežil koncentrační tábory, a když chtěl začít znovu žít, mít rodinu, tak se tam v necelých 34 letech utopil mamince před očima. V lednu 1947 jsem se narodila.

    detail

  • Židovská obec v Praze, 1946

    Mamince byli tehdy oporou přátelé a vlastně celá pražská židovská obec. Když jsem potom byla malinko větší, tak si vzpomínám, jak jsem na Obci byla pořád, jak jsem lítala z kanceláře do kanceláře. Já jsem tam vlastně vyrostla. Tím, že maminka se mnou zůstala sama a pracovala na Obci, tak si mě tam brala. Všichni byli moji strejdové a tety, všichni znali i mého vlastního otce, který byl jejich bývalý kolega, takže já jsem jim patřila. Všichni říkali: „Ivanka je naše.“ A protože tam pracoval pan doktor Nash, tak maminka vždycky s úsměvem reagovala: „Ne, Ivanka není Nashe, Ivanka je jenom moje.“ Vzpomínám na to svoje dětství opravdu v dobrém, v hezkém, protože na té Obci jsme byli vlastně jedna rodina.

    Metodický materiál projektu Naši nebo cizí o košer stravování v době komunistického režimu

    detail

  • František Fantl, 1945

    Po nějaké době chtěli maminku její přátelé seznámit se svým kamarádem, ale protestovala: „Já každému chlapovi jenom přináším smůlu, už nechci.“ Nakonec se s ním ale sešla a on si ji hned koupil skvělým přístupem ke mně, začali spolu chodit a svatbu měli v prosinci 1949. Můj nevlastní, ale fantastický táta se jmenoval František Fantl. Tatínek pocházel z židovské rodiny, byl jedním ze tří dětí mlynáře z Městce Králové. Jeho sestra přežila koncentrační tábor, on i jeho bratr stihli ještě před deportacemi emigrovat, oba pak bojovali v armádě.

    detail

  • František Fantl jako tlumočník maršála Montgomeryho , 1945

    Tatínek sloužil v československé armádě pod generálem Klapálkem, účastnil se také bojů u Tobruku, bojoval u Dunkerque. Do Československa se vrátil přes Plzeň, kde čekali, než budou moct přijít do Prahy, nicméně to přivítání v Plzni bylo krásné a v Praze potom taky. Ani nevím, jak se to stalo, že vybrali zrovna jeho, ale tehdy táta tlumočil Montgomerymu. To mu samozřejmě později na kádrovém posudku nijak nepřidalo, protože hned v roce 1948 si ho našli a zajímali se, proč zrovna on britskému veliteli překládal. Vím, že ho předvolali a vyslýchali. Komunisté ho sice nikdy nezavřeli, ale měl z nich velké obavy.

    Více o Židech v československé zahraniční armádě

    detail

  • František Fantl

    Strach měl takový, že když jsem přišla domů ze školy, tak jsem ani nesměla říct, jakou mám známku, dokud nebyly dveře, okna, všechno utěsněné, a to ještě kolikrát splachoval, když jsme se začali trošičku víc bavit. Zemřel v roce 1988 a milovali jsme se do konce jeho života. Jestli by se mu líbilo to, co přišlo o pár let později – rozpad Československa - to nevím, protože on byl československý voják, ale ten začátek v roce 1989 bych mu bývala přála.

    Více o poválečném antisemitismu v zemích tzv. východního bloku

    detail

  • Obchodní korespondence firmy Fantl a spol., 1951

    Tatínek se svými sourozenci po válce zdědili domek s takovou větší dílnou ve Vysočanech, kde původně bratr jejich otce vyráběl potravinářské stroje. Když se situace v poválečném Československu přiostřovala, tak se v roce 1948 rozhodli ti dva mladší tátovi sourozenci pro emigraci. Strýc odešel i s rodinou do Austrálie a teta do Argentiny a později do Kanady. Táta v Československu zůstal a byli dohodnutí, že podnik dál povede. Firma se však brzy přestala jmenovat Fantl&spol., a stala se z ní ZAMPRA, neboli Zámečníci Praha.

    detail

  • Žádost o uvolnění částky z vázaného účtu, 1957

    Tátu tam pak nechali dělat hlavního účetního. Měl poměrně štěstí, i na kolegy, dost jich bylo slušných. Navíc v té první vlně mu sice komunisté vzali dílnu, ale stroje proplatili. Peníze mu však poukázali na takzvaný vázaný účet, což byl účet, ze kterého mohl vybrat maximálně 3000 korun ročně. V roce 1963 tatínka nakonec po letech stejně vyhodili, přišlo nové vedení, vzniklo KOVODÍLO a najednou vadilo, že tatínek byl vlastně původní majitel. Pak už pracoval do penze vždycky jako technický úředník.

    detail

  • Vrchní kantor Max Lustig, chanuková oslava na ŽNO v Praze, 1955

    Na základní škole začátkem padesátých let se nás zeptali, zda máme zájem o hodiny náboženství. Skoro všichni chtěli chodit na katolické náboženství nebo na českobratrské, mně maminka napsala na lísteček židovské. Takže jsem znovu docházela na Židovskou obec v Praze. Nejdřív k panu vrchnímu kantorovi Maxu Lustigovi a po něm to převzal rabín Emil Davidovič. A tam jsme se seznámili s celou partou, mně bylo sedm osm let, bylo nás hodně, všichni v podobném věku.

    detail

  • Jana Dufková (Böhmová) a Ivana Beranová (Fantlová), 1960s

    Náboženství spočívalo ve výuce hebrejštiny, kterou si myslím, že jsme všichni zapomněli, ale samozřejmě nám tam také vyprávěli historii a četli z učebnice, kterou napsal pan rabín Feder. Jednou jsme se měli po hodině náboženství sejít dole v sále židovské radnice. Přišla tam slečna Jana Böhmová, pozdější paní Dufková, a navrhla, že by s námi hrála divadlo. To bylo něco! Hrávala za války divadlo s dětmi v Terezíně, ani jeden z těch jejích malých herců nepřežil. Byla to svatá ženská, protože my jsme byly zlobivé děti a uličníci, ale ona nás neopustila, vlastně s námi to divadlo s přestávkou hrála až do roku 1968.

    detail

  • Chanuková oslava na ŽNO v Praze, Ivana Beranová (Fantlová), 1957

    Nejdřív byly recitace, pak jsme hráli o kytičkách, pak jsme hráli skeče, pomaličku nás připravovala. Myslím, že úplně první hra, kterou jsme dělali, byla pohádka O Popelce, veršovaná. Já jsem hrála Popelku a Jirka Sálus prince. Paní Dufková bydlela v Londýnské ulici, ale to byl malý byteček, jedna místnůstka, a tam jsme všichni jezdili na zkoušky. Jezdili jsme v sobotu, což nemělo být, ale ona jindy ani neměla čas a my jsme stejně většinou nebyli ortodoxní.

    detail

  • Dětské představení O zlaté rybce na ŽNO v Praze, Purim, 1957

    Tehdejší komunistický ministr Václav Kopecký, když se dověděl, že se Židé, mladí Židé, schází na Obci a dokonce se tam věnují nějakému divadlu, tak to zakázal s tím, že musíme chodit brzo spát. Mezitím, co jsme měli zakázané se takto stýkat, tak jsme utvořili, jak se tomu dnes říká Děti Maiselovky. Prostě jsme se scházeli dál, jenomže už ne na Obci, ale pod ocasem na Václaváku. Chodili jsme do kavárny, chodili jsme do divadla a chodili jsme po bytech. Naši rodiče, protože nás všechny od dětství znali, tak se absolutně nebáli nám mladým nechat byt k dispozici a byli rádi, že se takhle scházíme.

    detail

  • Purimová oslava na ŽNO v Praze, představení Modche a Rézi, 1968

    Na Purim a na Chanuku jsme na Obec směli, ale s tím, že tam byl program nebo jsme i tancovali, ale už jsme nehráli divadlo. Až znovu v roce 1967 nám povolili krásné představení Modche a Rézi, to už nám bylo kolem dvaceti a víc. To však netrvalo dlouho a koncem roku 1968 byly tři čtvrtiny Dětí Maislovky za hranicemi.

    Více o o židovské menšině v českých zemích v letech 1956-1968

    detail

  • Ivana Beranová (Fantlová), 1966

    V roce 1967 probíhala šestidenní válka, arabsko-izraelský konflikt, a to jsme na Obci prožívali společně a opravdu velmi intenzivně. Ve stejném roce jsem se pak seznámila s manželem, brzy na to jsem se provdala a odešla žít do Turnova. Na pražskou židovskou obec jsem už nedocházela, v době normalizace jezdili rodiče za mnou, někdy já jsem jezdila za nimi. Slavili jsme společně židovské svátky, ale zároveň pro děti byl také stromeček. Synagogu v Jeruzalémské ulici v Praze jsem ale nepřestala navštěvovat nikdy, to jsem jezdila na vysoké svátky i těch deset let, co jsem v Praze nežila. Když přišel listopad 1989, byl to sen. Pro mne se změnilo to, že se nemusím bát sousedů, nemusím se bát říct svůj názor, nemusím se bát, že mě někdo poslouchá.

    detail

  • Zpráva o činnosti ústřední knihovny v Terezíně za období od 17.11.1942 - 17. 11.1943, 1943

    detail
Všechny on-line výstavy