„Už se nemusím bát sousedů." Životní příběh Ivany Beranové (Fantlové) a její rodiny

Rodný list Marty Fantlové vydaný židovskou matrikou, 1921

Maminka a její rodiče drželi hlavně vysoké svátky, ale také Chanuku a Purim. „Věděli jsme, že jsme Židé, hlásili jsme se k tomu, ale nežili jsme ortodoxně. Chodili jsme na Vinohradech do synagogy v Sázavské ulici. Dokonce jsme tam měli i hebrejštinu a židovské náboženství. Pamatuju, že se pan kantor jmenoval Suda.“

Bibliografie k tématu židovská identita

Marta Neumannová (Fantlová) a Josef Peroutka, 1938

Když bylo mamince asi 17 let, tak se seznámila se svou první láskou, jmenoval se Josef Peroutka a byl asi o dva a půl roku starší. Chodila s ním několik let a ve 22 letech se za něj v roce 1937 provdala. Jenže když přišel Hitler, tak se s ní okamžitě rozvedl. „Měli jsme s mužem v Jeruzalémské ulici velkoobchod textilem. Jednou přišel nějaký obchodní přítel mého muže a řekl: ‚Když se nedáte s vaší ženou rozvést, tak o tento obchod přijdete.‘ My jsme se skutečně měli rádi. Bylo to dobré manželství - těch let, co jsme se znali, co jsme spolu byli. Ale nedá se nic dělat, obchod byl obchod...“

Více o problematice tzv. konečného řešení židovské otázky a o protižidovských nařízeních a zákazech

Regina a Otto Neumannovi, 1937

Již v roce 1941 byl z Prahy do Lodže deportován strýc Ota Neumann s manželkou Regínou, zvanou Inkou. Maminka se svými rodiči byla zařazena do transportu do Terezína 7. května 1942. Vyprávěla, že když se její tatínek v domě loučil se sousedy a přáteli, řekl jim: „Do tří týdnů jsme zpátky.“ Nevrátili se…kromě maminky se nevrátil nikdo.

Více o problematice transportů Židů z protektorátu

Marta Fantlová (Neumannová) and Věra Lišková (Glückaufová) , 1946

V dubnu 1946 přišla maminka do jiného stavu. V létě, když už měli všechno vyřízené a brzy měli odlétat, tak se šli jednou vykoupat po práci na Střelecký ostrov, tenkrát se plavalo ve Vltavě. Maminka zůstala na břehu, měli po výplatě, tak se rozhodli ve vodě vystřídat. Můj otec, tenkrát už několik dnů Evžen Dravecký, přežil koncentrační tábory, a když chtěl začít znovu žít, mít rodinu, tak se tam v necelých 34 letech utopil mamince před očima. V lednu 1947 jsem se narodila.

Židovská obec v Praze, 1946

Mamince byli tehdy oporou přátelé a vlastně celá pražská židovská obec. Když jsem potom byla malinko větší, tak si vzpomínám, jak jsem na Obci byla pořád, jak jsem lítala z kanceláře do kanceláře. Já jsem tam vlastně vyrostla. Tím, že maminka se mnou zůstala sama a pracovala na Obci, tak si mě tam brala. Všichni byli moji strejdové a tety, všichni znali i mého vlastního otce, který byl jejich bývalý kolega, takže já jsem jim patřila. Všichni říkali: „Ivanka je naše.“ A protože tam pracoval pan doktor Nash, tak maminka vždycky s úsměvem reagovala: „Ne, Ivanka není Nashe, Ivanka je jenom moje.“ Vzpomínám na to svoje dětství opravdu v dobrém, v hezkém, protože na té Obci jsme byli vlastně jedna rodina.

Metodický materiál projektu Naši nebo cizí o košer stravování v době komunistického režimu

František Fantl, 1945

Po nějaké době chtěli maminku její přátelé seznámit se svým kamarádem, ale protestovala: „Já každému chlapovi jenom přináším smůlu, už nechci.“ Nakonec se s ním ale sešla a on si ji hned koupil skvělým přístupem ke mně, začali spolu chodit a svatbu měli v prosinci 1949. Můj nevlastní, ale fantastický táta se jmenoval František Fantl. Tatínek pocházel z židovské rodiny, byl jedním ze tří dětí mlynáře z Městce Králové. Jeho sestra přežila koncentrační tábor, on i jeho bratr stihli ještě před deportacemi emigrovat, oba pak bojovali v armádě.

František Fantl jako tlumočník maršála Montgomeryho , 1945

Tatínek sloužil v československé armádě pod generálem Klapálkem, účastnil se také bojů u Tobruku, bojoval u Dunkerque. Do Československa se vrátil přes Plzeň, kde čekali, než budou moct přijít do Prahy, nicméně to přivítání v Plzni bylo krásné a v Praze potom taky. Ani nevím, jak se to stalo, že vybrali zrovna jeho, ale tehdy táta tlumočil Montgomerymu. To mu samozřejmě později na kádrovém posudku nijak nepřidalo, protože hned v roce 1948 si ho našli a zajímali se, proč zrovna on britskému veliteli překládal. Vím, že ho předvolali a vyslýchali. Komunisté ho sice nikdy nezavřeli, ale měl z nich velké obavy.

Vrchní kantor Max Lustig, chanuková oslava na ŽNO v Praze, 1955

Na základní škole začátkem padesátých let se nás zeptali, zda máme zájem o hodiny náboženství. Skoro všichni chtěli chodit na katolické náboženství nebo na českobratrské, mně maminka napsala na lísteček židovské. Takže jsem znovu docházela na Židovskou obec v Praze. Nejdřív k panu vrchnímu kantorovi Maxu Lustigovi a po něm to převzal rabín Emil Davidovič. A tam jsme se seznámili s celou partou, mně bylo sedm osm let, bylo nás hodně, všichni v podobném věku.

Jana Dufková (Böhmová) a Ivana Beranová (Fantlová), 1960s

Náboženství spočívalo ve výuce hebrejštiny, kterou si myslím, že jsme všichni zapomněli, ale samozřejmě nám tam také vyprávěli historii a četli z učebnice, kterou napsal pan rabín Feder. Jednou jsme se měli po hodině náboženství sejít dole v sále židovské radnice. Přišla tam slečna Jana Böhmová, pozdější paní Dufková, a navrhla, že by s námi hrála divadlo. To bylo něco! Hrávala za války divadlo s dětmi v Terezíně, ani jeden z těch jejích malých herců nepřežil. Byla to svatá ženská, protože my jsme byly zlobivé děti a uličníci, ale ona nás neopustila, vlastně s námi to divadlo s přestávkou hrála až do roku 1968.

Chanuková oslava na ŽNO v Praze, Ivana Beranová (Fantlová), 1957

Nejdřív byly recitace, pak jsme hráli o kytičkách, pak jsme hráli skeče, pomaličku nás připravovala. Myslím, že úplně první hra, kterou jsme dělali, byla pohádka O Popelce, veršovaná. Já jsem hrála Popelku a Jirka Sálus prince. Paní Dufková bydlela v Londýnské ulici, ale to byl malý byteček, jedna místnůstka, a tam jsme všichni jezdili na zkoušky. Jezdili jsme v sobotu, což nemělo být, ale ona jindy ani neměla čas a my jsme stejně většinou nebyli ortodoxní.

Purimová oslava na ŽNO v Praze, představení Modche a Rézi, 1968

Na Purim a na Chanuku jsme na Obec směli, ale s tím, že tam byl program nebo jsme i tancovali, ale už jsme nehráli divadlo. Až znovu v roce 1967 nám povolili krásné představení Modche a Rézi, to už nám bylo kolem dvaceti a víc. To však netrvalo dlouho a koncem roku 1968 byly tři čtvrtiny Dětí Maislovky za hranicemi.

Ivana Beranová (Fantlová), 1966

V roce 1967 probíhala šestidenní válka, arabsko-izraelský konflikt, a to jsme na Obci prožívali společně a opravdu velmi intenzivně. Ve stejném roce jsem se pak seznámila s manželem, brzy na to jsem se provdala a odešla žít do Turnova. Na pražskou židovskou obec jsem už nedocházela, v době normalizace jezdili rodiče za mnou, někdy já jsem jezdila za nimi. Slavili jsme společně židovské svátky, ale zároveň pro děti byl také stromeček. Synagogu v Jeruzalémské ulici v Praze jsem ale nepřestala navštěvovat nikdy, to jsem jezdila na vysoké svátky i těch deset let, co jsem v Praze nežila. Když přišel listopad 1989, byl to sen. Pro mne se změnilo to, že se nemusím bát sousedů, nemusím se bát říct svůj názor, nemusím se bát, že mě někdo poslouchá.