On-line výstavy

Ve sbírce Židovského muzea v Praze se nachází i malá a poměrně kuriózní skupina předmětů – schránek mořských plžů s leptanými hebrejskými nápisy. Jde o doklad zajímavého kulturního fenoménu, který vznikl v tehdejší Palestině na samém počátku 20. století a přetrval zřejmě po celou jeho první třetinu. Tyto mušle s nápisy jsou zastoupeny i v dalších sbírkách judaik a objevují se i na specializovaných aukcích, je tedy možné usoudit, že šlo o masový jev.

Využití schránek mořských plžů jako upomínkových předmětů opatřených textem nebo jinou výzdobou není nic nového. S větším rozšířením těchto praktik se však setkáváme až ve druhé polovině 19. století s masovějším nástupem turismu, v přímořských lokalitách je tento typ suvenýrů s leptanými výjevy oblíbený dodnes. Převažující většina mušlí s hebrejským textem se však od obecných suvenýrů odlišuje svým přesně daným účelem a obvykle i individualizací.

Z dochovaných souborů mušlí a textů na nich lze odvodit, že ve většině byly užity jako neobvyklá novoroční přání. Na ploše je obvykle umístěna standardní hebrejská formulace přání k Novému roku, někdy ve zkrácené verzi, občas doplněná datací v hebrejském písmu nebo v latince a uvedením jména dárce, případně obdarovaného. Jazykové kombinace nápisů se liší podle jazyka příjemců, obvykle je rozšiřující text psán německy, v případě zahraničních sbírek se vyskytuje i angličtina.

Ve všech případech jde o ulity zavinutce tygrovaného (Cypraea tigris), dlouhé přibližně 8 až 9 centimetrů. Tento druh zavinutce ve Středozemním moři nežije a jeho ulity bylo nutné na území tehdejší Palestiny dovážet z místa jeho nejbližšího výskytu – Rudého moře, kde je zcela běžný. Technika výroby nápisů a případné další výzdoby byla velmi jednoduchá a nevyžadovala žádné zvláštní vybavení – i to zřejmě přispělo k široké oblibě. Místa, která měla zůstat vyvýšena a vytvořit nápis nebo výzdobu, byla zakryta lakem a po jeho zaschnutí byla celá plocha vystavena působení slabé kyseliny, zřejmě obyčejného kuchyňského octa. Po odleptání materiálu do požadované hloubky byla ulita omyta vodou a krycí lak odstraněn vhodným rozpouštědlem.

Výstavu zpracoval Jaroslav Kuntoš.

Tóra, text Pěti knih Mojžíšových, je ústředním pojmem židovského náboženství. Ve fyzické podobě jde o pergamenový svitek, který je uchováván v ozdobné skříňové schráně v čele synagogy. Úcta, která je Tóře vzdávána, je mimo jiné vyjádřena i ozdobným textilním pláštíkem chránícím svitek a dalším souborem ozdob – nástavci nebo korunou nasazenými na výčnělky navíjecích tyčí, a štítem a ukazovátkem zavěšenými na přední straně svitku při jeho uložení ve schráně. Přestože je ukazovátko řazeno k ozdobám, jeho hlavní funkce je praktická – slouží ke sledování řádku textu, který recituje osoba vyvolaná ke čtení z Tóry. Sledování řádku ukazovátkem pomáhá danou pasáž přečíst bez chyb a zároveň neporušuje zákaz dotýkat se svatého textu holou rukou.

Účel použití a ve srovnání s ostatními druhy ozdob Tóry poměrně intenzivní manipulace s předmětem se odrazily i na fyzické podobě ukazovátek. Jsou poměrně kompaktní, obvykle bez většího množství výzdobných prvků, s rozměry umožňujícími pohodlné a bezpečné užití. Běžné středoevropské ukazovátko má na předním konci dříku upevněnou drobnou plastiku lidské ruky s napřaženým ukazovákem, upozorňující na jeho využití. Dřík je zhruba v polovině délky dělen vystouplými segmenty na ukazovací a úchopovou část, k zadnímu konci dříku je upevněn řetízek pro zavěšení ukazovátka na navíjecí tyče svitku. Ve sbírce Židovského muzea v Praze se však nachází malá skupinka ukazovátek, která sice splňují obecnou představu o tom, jak má ukazovátko vypadat, ale v drobném detailu se od všech ostatních ukazovátek na Tóru liší. Jejich ukazovací ručka je ztvárněna v podobě levé ruky.

Levoruká je přibližně desetina lidské populace. Jako každá odlišnost, i levorukost byla kdysi považována za podezřelou a nevhodnou a nositelé této vlastnosti byli různým způsobem omezováni. Ostatně ještě v historicky zcela nedávné době byly běžně praktikovány různé snahy o „přeučování“ leváků. V judaismu byla původně levorukost definována jako tělesná vada. Tato definice měla pro leváky závažný význam, protože na jejím základu nemohli být vyvoláni ke čtení z Tóry, což ve svém důsledku znamenalo velký pokles sociálního postavení jedince a v podstatě odsunutí na okraj židovského společenství. V průběhu doby, zhruba od konce 18. století, se však tento přístup uvolnil a leváci se postupně stávali plnoprávnými členy komunity. Viditelným vyjádřením jejich emancipace jsou levoruká ukazovátka na Tóru, připomínající, že levorukost již není důvodem k diskriminaci.

Výstavu zpracoval Jaroslav Kuntoš.

Tóra je ústředním pojmem židovského náboženství. Ve fyzické podobě jde o pergamenový svitek s textem Pěti knih Mojžíšových, který je uchováván v ozdobné skříňové schráně v čele synagogy. Vzdávaná úcta je mimo jiné vyjádřena i ozdobným textilním pláštíkem nasazeným na svitek a dalším souborem ozdob – nástavci nebo korunou nasazenými na výčnělky navíjecích tyčí, a štítem a ukazovátkem zavěšenými na přední straně uloženého svitku. Štít na Tóru se vyvinul z původního jednoduchého štítku, zavěšovaného na svitek a udávajícího, jaká část textu se objeví bezprostředně po jeho rozvinutí. Během následující doby se jeho plocha zvětšila, informační funkce ustoupila do pozadí a převážila jeho funkce ozdobná.

Vzhledem ke svým rozměrům je štít na Tóru nejviditelnější částí ozdob svitku Tóry a jeho zpracování byla vždy věnována velká pozornost. Pokud můžeme z dochovaných historických dokladů posoudit, jeho podoba byla ve zdejším prostředí již na přelomu 17. a 18. století ustálena a používala poměrně jednotný základní tvar a ikonografii s omezeným počtem výzdobných prvků. Menší odchylky od tohoto standardního schématu lze obvykle vysvětlit specifickým požadavkem objednavatele na individualizaci. V první polovině 19. století zde však vznikla skupina štítů na Tóru, která se tradičnímu pojetí zcela vymyká. Všechny tyto štíty pocházejí z dílny pražského stříbrnického mistra Tomáše Höpfela.

Tomáš (Thomas) Höpfel se narodil pravděpodobně v roce 1790 nebo 1793 v Bernau v jihovýchodním cípu Bavorska. O jeho řemeslném školení nejsou žádné zprávy, je možné, že se vyučil stříbrnickému řemeslu v Norimberku. Na své tovaryšské cestě se zastavil v Praze, zde se roku 1814 oženil a roku 1815 byl prohlášen řádným mistrem pražského zlatnického a stříbrnického cechu. Svou činnost již od počátku z velké části zaměřil na spolupráci s místními židovskými komunitami, které právě nahrazovaly ztráty rituálního vybavení, zabaveného státem na úhradu státního dluhu. V této, z hlediska počtu vyrobených předmětů velmi plodné spolupráci pokračoval až do své smrti v roce 1847, několik judaik pak ještě v následujících letech vzniklo v jeho dílně pod vedením vdovy.

Co mistra stříbrníka vedlo k celkem zásadnímu přepracování struktury standardního štítu na Tóru, není jasné. Jak již bylo řečeno, jeho řemeslné a výtvarné školení neznáme, z technického hlediska jeho zpracování tématu patří k lepšímu průměru. Po příchodu do Prahy pravděpodobně pracoval v dílně Václava Rummela st., jehož dochované práce pro židovské zákazníky patří k běžnému standardu, zde tedy žádnou inspiraci načerpat nemohl. Nezbývá tedy než předpokládat, že jde o vlastní invenci, případně zpočátku nezáměrnou modifikaci, vytvořenou možná podle pouhého slovního zadání objednavatelem. Nakolik podrobně dokázali židovští zákazníci definovat, jak má štít vypadat a jak konkrétně vypadala objednávka obdobných objektů, se lze jen dohadovat. V každém případě, již první dochovaný štít na Tóru vzniklý v dílně čerstvého mistra (1815) se od běžné produkce silně odchyluje. Zákazníky však byl přijat, což poněkud zpochybňuje obvyklou představu o konzervativnosti židovského publika, a mistr Höpfel tak mohl své vlastní představy o tom, jak by měl vypadat štít na Tóru dále rozvíjet, v některých případech s velmi překvapivým výsledkem.

Výstavu zpracoval Jaroslav Kuntoš.

V malém městečku došlo v šul (v kostele) k rozepři, kdo má davenen (modliti se) šachris (ranní modlitbu) far’n omed (u předčítacího pultu). Jeden Žid křičel: „Mám dnes jarcajt a musím dnes davenen!“ Nato druhý: „Jarcajt je jarcajt. Ale já, já mám dnes šlejšim (třicátý den smutku). Já mám přednost, já musím davenen! Třetí Žid křičel: „Není tomu ještě ani 14 dní, co mi zemřel otec, já musím davenen.“ A zatím co se hádají, jde k pultu jiný Žid a křičí: „Já sám jsem mrtvola, já musím davenen!“

Tento půvabný vtip publikoval 20. 9. 1935 v Židovských zprávách (Ročník 18, č. 38, s. 4). Josef Pollák, pozdější hlavní kurátor Židovského ústředního musea v Praze. Co znamená zmíněný jarcajt? Tomu, kdo umí německy, může tohle slovo evokovat roční období. Jenže v jidiš výraz jarcajt (případně jorcajt, někdy psáno jako jahrzeit) získal odlišný význam: je to výroční den úmrtí, který za zemřelého drží pozůstalí příbuzní. Na významného člena obce a zejména vlivného učence pak vzpomínají v den jeho jarcajtu i nepříbuzní, jeho hrob navštěvují skupinky jeho žáků a tyto jarcajty jsou památnými dny pro celou obec.
Až do 19. století nebylo stanovení data jarcajtu obtížné – odpovídalo hebrejskému datu úmrtí, resp. méně často pohřbu připomínané osoby. Jistý problém mohl znamenat pouze odložený pohřeb, pokud se konal později než druhý den po úmrtí, případně úmrtí v přestupném roce v měsíci adaru, prvním či druhém; pro tyto případy pak uvádí náboženskoprávní literatura řešení. Čas vzpomínání na mrtvého se začal ukazovat jako obecnější komplikace až s proměnou vnímání času v židovském světě, to jest, problémy přinesl příklon Židů k občanskému kalendáři.

Jarcajt je totiž třeba držet podle židovského kalendáře, který se od občanského kalendáře v mnohém liší. Počítá se tradičně od stvoření světa, např. roku 2021 odpovídá rok 5781. Měsíce se vypočítávají podle lunárního systému a mají 29 nebo 30 dnů. Židovský rok je proto o 11 dní kratší než občanský rok, který se řídí podle Slunce. Aby se svátky ročního cyklu nevzdálily příliš od příslušných ročních období, vsunuje se do židovského kalendáře v přestupný rok třináctý měsíc; to se děje sedmkrát za devatenáct let.

Ve sbírkách Židovského muzea v Praze najdeme soubor předmětů, které dodržování jarcajtu usnadňují. Označujeme je jako jarcajtové tabulky. Tyto tabulky uvádějí hebrejské jméno zemřelého, kterým má být v modlitbách jmenován, a to včetně jména matky či otce. Hlavní funkce jarcajtových tabulek je na několik let dopředu zaznamenat data občanského kalendáře, která odpovídají hebrejskému datu úmrtí dané osoby, obvykle rodiče, případně obou rodičů. Tato data totiž ovlivňují i rodinný život pozůstalých: na jarcajt není vhodné účastnit se oslav, resp. plánovat svatby a jinak se veselit. Jarcajtové tabulky připomínají, že smrt jednoho je součástí životů jiných. A na tabulce, která uvádí mnoho dalších let, v nichž si budou lidé zemřelého připomínat, je i při vědomí této vážnosti něco útěšného.

Výstavu vytvořila Lenka Uličná

Během druhé světové války se Židé z Československa výrazně podíleli na boji proti nacistickému Německu. Vstupovali do československých zahraničních jednotek na Východě i na Západě. Odhady jejich zastoupení se liší, v roce 1943 ve Velké Británii tvořili přibližně 32 % mužstva, v Sovětském svazu v roce 1942 kolem 35 % a na Středním východě se mělo jednat dokonce o 50 % všech vojáků. Značný podíl Židů v československé zahraniční armádě byl dán jejich výrazným podílem mezi uprchlíky. Z republiky odcházeli nejčastěji přes Polsko do Francie, Velké Británie nebo Sovětského svazu. Židovští vojáci bojovali v nejznámějších bitvách druhé světové války – u Tobrúku, Sokolova, Dukly či Dunkerque. Aktivní podíl v zahraničním odboji znamenal přihlášení se k československému státu a k plné občanské zodpovědnosti.

Online prezentací „Do boje s modlitbou“ chceme na pozadí vybraných dokumentů a fotografií připomenout osobnost JUDr. Hanuše Rezka (Rebenwurzela), polního rabína československé zahraniční armády, který působil na Středním východě a později i ve Velké Británii. Na jeho psychickou a morální podporu i po mnoha desetiletích po skončení druhé světové války vzpomíná řada bývalých zahraničních vojáků ve svých svědectvích. Kromě každodenních úkolů spojených s náboženskou praxí se Rezek intenzivně věnoval jednotlivým vojákům, vedl s nimi dlouhé hovory, ve kterých se je snažil povzbudit a motivovat v jejich boji za osvobození Československa. Po skončení druhé světové války se Rezek vrátil do Prahy, kde se usilovně podílel na obnově židovské komunity a náboženského života. Stál rovněž u zrodu organizace Kruh židovských účastníků československého odboje, v jehož rámci se snažil mimo jiné o vyvrácení lživého tvrzení, že se Židé aktivně nepodíleli na boji proti nacistickému Německu. Hanuš Rezek tragicky zahynul při leteckém neštěstí v prosinci 1948.

Rádi bychom touto cestou poděkovali panu Yehoshuovi Rezkovi, synovi Hanuše Rezka, za poskytnutí digitálních materiálů Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze.

Výstavu vytvořila Magdalena Sedlická.

„Mám radost, že jsem si mohla takto vzpomenout na své rodiče. Myslím, že jsem jim a vlastně i jejich rodičům prodloužila život, nebudou zapomenuti. Jsem šťastná, že vzpomínku na ně uchováte." Slova paní Ivany Beranové uvádějí online prezentaci archivních materiálů tvořenou úryvky z biografického rozhovoru, který Židovskému muzeu v Praze poskytla spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty ze svého rodinného archivu. V textech, které fotografie a dokumenty doprovázejí, k nám promlouvá společně s Ivanou Beranovou i její maminka Marta Fantlová, jejíž svědectví bylo nahráno o šestnáct let dříve, její výpověď citujeme v uvozovkách.

Online prezentací "Už se nemusím bát sousedů" chceme na životním příkladu Ivany Beranové představit dopad velkých historických událostí 20. století na život židovské rodiny ve dvou totalitních režimech, nacistickém a komunistickém. Díky využití dvougeneračních rozhovorů můžeme nastínit zásadní téma překonávání traumat přeživších šoa i jejich potomků v tzv. druhé generaci. Dalším tématem, na něž prezentace upozorňuje, je život v židovské komunitě jako místě společného prožitku, sdílení a důvěrného setkávání, ale i místě, jež je více či méně nuceno vymezovat se proti většinové společnosti. I přes hrůzný pokus o likvidaci Židů s jeho traumatickými dopady i v dalších generacích poukazuje příběh rodiny paní Beranové na kontinuitu židovského života v našich zemích, na sounáležitost židovské komunity a zachovávání židovských tradic.

Online prezentací současně poukazujeme na práci Oddělení pro dějiny šoa a její orálně historické části, v tomto případě zejména na smysl vícegeneračních výpovědí v rámci jedné rodiny. Orálně-historická sbírka Židovského muzea v Praze je pečlivě budována od roku 1990. V současné době zahrnuje více než 1300 vypovědí a životních příběhů, což z ní činí jednu z nejbohatších svého druhu v České republice. V souvislosti s nahráváním rozhovorů získáváme od mluvčích rovněž cenné materiály z jejich rodinných archivů. Naším cílem je metodou orální historie mapovat život Židů na našem území v průběhu celého 20. století. Zajímají nás nejen vzpomínky na dobu šoa, ale rovněž poválečné zkušenosti tzv. první i druhé generace. Uvítáme proto další výpovědi i související materiály.

Více o problematice se dočtete zde www.nasinebocizi.cz, www.holocaust.cz, chronologie moderních židovských dějin, chronologie dějin holokaustu.

Paní Zuzana Marešová je jedním z „Wintonových dětí“, které se díky nebývalému úsilí Nicholase Wintona a mnoha jeho kolegů a kolegyň podařilo v roce 1939 zachránit před nacistickou perzekucí. Vyprávění Zuzany Marešové má šťastný konec - na rozdíl od mnoha dalších rodin dětí poslaných do Anglie se tam dostali i její rodiče.

Úryvky z rozhovoru, který Zuzana Marešová poskytla Židovskému muzeu v Praze, spolu s unikátními fotografiemi a dokumenty z jejího rodinného archivu zveřejňujeme na poctu Nicholasi Wintonovi, který zemřel v červenci 2015 ve věku 106 let. Sir Nicholas by si jistě přál, abychom se i nadále zamýšleli nad postavením uprchlíků v českých dějinách i v současném světě.

Ve fotoarchivu Židovského muzea v Praze je uloženo několik stovek fotografií, o kterých se toho ještě před několika lety vědělo velmi málo. Je to více než 700 převážně portrétních fotografií asi 400 osob (některé byly portrétovány vícekrát) popsaných dosud většinou stručně „Fotodílna, 1942-1944“.
Kromě obecné popisky se v evidenci objevovalo někdy příjmení portrétovaného, někdy i první jméno nebo iniciála (např. W. Lang). Často byli portrétovaní označeni jako „neznámý muž“, „neznámá žena“, „neznámé dítě“. Odtud název projektu neZnámí. Velké písmeno „Z“ odkazovalo na prvotní hypotézy a očekávání, že u mnoha osob z fotografií bude možné zjistit jejich identitu a předpona ne- bude moci být odmazána.
Badatelé často žádali některé z těchto fotografií jako ilustrační materiál do svých prací souvisejících s vězněním židů v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Co kdyby ale malá holčička s brýlemi, mašlí ve vlasech a židovskou hvězdou přišitou na šatech v žádném koncentračním táboře nikdy nebyla a válku přežila v Praze?
Prvotní bádání vedlo k hypotézám, že osoby na fotografiích jsou zaměstnanci válečné židovské obce v Praze nebo jejich rodinní příslušníci, převážně osoby z tzv. smíšených manželství, že fotografie vznikly ve větší míře v letech 1943-1944 v Praze a možná je pořídil některý z pěti fotografů, kteří během tohoto období na pražské židovské obci působili. Tyto domněnky (kromě té o autorství fotografií) se potvrdily u více než 150 dosud identifikovaných (tedy více než třetiny portrétovaných).
Fotografie vznikaly pro evidenci zaměstnanců válečné obce na tzv. tablech, nejrůznější oficiální osobní doklady a z části snad jako vzpomínka na krušná období.
Pátrání po totožnosti osoby na fotografii probíhá různými způsoby. Často vychází z poznatků získaných z nejrůznějších archivních materiálů, vyhledáváním na internetu, genealogických a sociálních sítích, v telefonních seznamech a čerpá také ze setkání s pamětníky.
Především rodinné archivy skrývají netušené bohatství, které může významně pomoci zmapovat zkoumané období. Některé z informací získaných díky bádání v takových archivech jsou prezentovány v této online výstavě.



Židovské muzeum v Praze děkuje The Rothschild Foundation (Hanadiv) Europe, Nadaci Židovské obce v Praze a Nadaci Židovského muzea v Praze za podporu projektu neZnámí v roce 2012 a 2013.


autor a koordinátor projektu: Martin Jelínek
email: martin.jelinek@jewishmuseum.cz , tel: +420 222 749 270

Během druhé světové války se ghetto Terezín stalo jedním z hlavních míst utrpení a smrti Židů z českých zemí a několika dalších evropských zemí. Z přibližně 150 000 vězňů jich v letech 1941-1945 zemřelo na následky hladu, nedostatečných hygienických podmínek, přelidněnosti a nemocí přes 30 000. Dalších 90 000 bylo deportováno do ghett a vyhlazovacích táborů na východě. Pouze kolem 4 000 z nich se vrátilo.

Mnoho originálních dokumentů židovské „samosprávy“ bylo na příkaz nacistů koncem války zničeno. Již v době existence ghetta se nicméně několik jednotlivců či skupin z řad židovských vězňů rozhodlo dokumenty zachránit, a někteří z přeživších v tom pokračovali i po skončení války. Archivní materiál k dějinám Terezína je dnes rozdělený do několika archivů po celém světě. Sbírka Terezín Židovského muzea v Praze se stala jedním z hlavních zdrojů pro každého vědce zabývajícího se dějinami ghetta a osudem Židů z Čech a Moravy.

V letech 2009-2012 byla sbírka s laskavou podporou Claims Conference kompletně zdigitalizována a rekatalogizována. Tato online výstava se věnuje některým z hlavních událostí a problémům z historie ghetta. Rovněž názorně představuje druhy dokumentů, které se ve sbírce Terezín nacházejí. Výstavu vytvořili Magdalena Sedlická, Wolfgang Schellenbacher a Michal Frankl.

Sbírka dopisů od rodiny bratrům Oskarovi, Mosesovi (Max) a Norbertovi (Bubik, Bertie) zprostředkuje unikátní vhled do pocitů a strategie rodiny rozdělené holocaustem. Zatímco bratři na jaře 1939 přes Polsko utekli do Velké Británie, matce a sestrám s dětmi se již z okupovaného "Protektorátu Čechy a Morava" vycestovat nepodařilo. Jejich otec po okupaci žil s jeho rodiči v Osvětimi. Všichni byli deportováni a později zavražděni.

Dopisy vyjadřují emoce rozdělené rodiny, probírají obchodní a finanční záležitosti a osobní plány, radosti a stesky. Zoufalé postavení Židů v okupované Evropě však vyjadřují především snahy o emigraci a zoufalé prosby o pomoc se získáním víz a nezbytných cestovních dokumentů. Rodina Goldbergů ostatně měla již uprchlickou zkušenost: během první světové války rodiče utekli před postupující ruskou armádou - ve strachu z pogromů - do Moravské Ostravy. Během druhé světové války však již pro většinu Židů ze středovýchodní Evropy nebylo úniku.

Tato online výstava vznikla v rámci spolupráce mezi skupinou nadšených dobrovolníků při Synagoze pro Kingston a Surbiton v jihozápadním Londýně a Židovským muzeem v Praze. Rádi bychom také vyjádřili díky panu Norbertu Goldbergovi za jeho podporu.